Déjà vu

27. listopadu 2010 v 14:44 | Bacatel |  Deník šílence
Ráno normálně vstanu a jdu do kuchyně pro snídani. "A už na hřiště přichází náš malý atlet..." křičel v rádiu nějaký neznámý komentátor na rádiu Bonton. Bylo to ošklivé rádio, takové, jaké mívají důchodci a pamětníci, nesnášela jsem ho. Vzala jsem si ze špajzu cereálie a zalila je mlékem, čas od času si je ještě sypu kakaem, ale to jeopravdu vyjímečnost. "Ale co..." řekla jsem si a uštědřila si bohatou lžíci Granka. "Nový světový rekord!" vykřikl z ničehonic muž v rozhlase a já vykřikla, a vylila na sebe všechno tekuté, co obsahovala moje vynikající snídaně. Vysolila jsem na chrčící rádio spoustu nadávek, o kterých jsem ani něvěděla že je znám a odebrala jsem se do koupelny očistit si špinavé pižamo. "Idiot..." žbrblala jsem si pro sebe při drhnutí nahnědlé látky. "Kdybych si tam alespoň nedávala to kakao... Sakra!"hodila jsem pižamem do lavoru a s dupotem přeběhla zpět do pokoje, abych se mohla převléct. Už jsem měla zpoždění, z domu jsem pravidelně odcházela v půl osmé, teď bylo za 5min třičtvrtě. Ještě polonahá jsem naházela věci do batohu. Natáhla jsem si rychle na nohy jeansy a vypadla z bytu.
Začínali jsme dneska češtinou a to nebylo dobré. Čestinářka totiž měla takovou svojí hru, kde jsou žáci figurkami a ona je může posouvat z místa na místo, posílat je na smrt apod. Když někdo něco neměl, tak ho posadila do nejosamělejšího rohu učebny a dala mu stokrát napsat Už navždy zapomenu zapomínat. Navíc ona nedovolovala psát perem ani tužkou, viník byl nucen psát propiskou. Příjde mi to jako zvláštní podmínka a je to ještě podivnější, když na tom tak trvá. Dorazila jsem do školy včas, díkybohu, ještě mít všechny pomůcky na češtinu. "Penál? Ano, o ten jsem se dneska škrábla, ten určitě mám. Co knížka? Snad ano. Pracák... ?" V tom mi to došlo. Prolítla jsem vrátnicí a rozvrátila dav u skříněk, vyměnila boty za přezuvky od pana Vala, odhodila budndu. Zamykání dvířek bylo na vedlejší koleji, jako ufuněný slon jsem se vyškrábala do druhého patra naší školy a málem vyrazila dveře třídy 208. Můj oblíbený hlouček holek se tísnil u jedné ze zadních lavic, tak jak bylo jejich zvykem. "Ahoj. Dáte mi někdo opsat úkol? Prosim..." musela jsem držet svůj jazyk na uzdě, abych se mohla místo tlachů nadechnout.
"Jasně." řekla Gábina a hodila mi ho do náruče.
"Dík!" vyhrkla jsem na ni a horečně začala prolistovávat pracovní sešit nás obou. Osud mě ovšem obdařil další podpásovkou a zazvonilo.
Hluk na chodbě utichal a moje písmo ztrácelo úpravu a přibývalo na rychlosti. "Ano!!!" zajásala jsem v duchu. Stihla jsem to! Hodila jsem úkol zpátky té vždy spolehlivé dívce a v ten okamžik se zabouchly dveře od třídy. Gorgona, jak jsme jí přezdívali, byla tu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama