Déjà vu (pokračování 3)

30. listopadu 2010 v 15:25 | Bacatel |  Deník šílence
Seděla jsem doma u stolu a psala  už asi po dvacáté větu Nebudu si na nic hrát. Po zarudlých tvářích mi tekly slzy bolsti. Už jsem dobrých pět minut necítila ruku.
"Gorgona..." šeptala jsem si. Levá ruka se mi třásla a vypadalo to docela děsivě, ale cítit to bylo ještě horší. Měla jsem v ní silné křeče, které přicházely pomalu a odcházely ještě pomaleji. Neobratně jsem položila propisku na stůl a promnula si dlaň, která byla celá zarudlá. Zbývalo mi ještě kolem osmdesáti opisů. Nešlo jen o to, že mi to šlo pomalu a nebavilo mě to, ale ta bolest se stávala nesnesitelnou.
Zvedla jsem se ze židle a šla za mámou, která pracovala ve vedlejším pokoji. Bylo už devět večer a ona se vrátila před necelou půlhodinou. Pracovala jako profesorka angličtiny na střední za městem, takže se vracela poměrně pozdě a potom si ještě dělala přípravu na druhý den. Chudák.
"Mami..." řekla jsem sotva slyšitelným a roztřeseným hlasem.
"Míšo? Copak ti je? Proč pláčeš?" zeptala se ustrašeně a přiběhla ke mně a objala mě.
"Strašně mě bolí ruka..."
"A z čeho, prosímtě? Upadla jsi na ni?"
Všechno jsem ji odvyprávěla podle pravdy, tak, jak se to skutečně stalo. Mám se svojí mamkou dobrý vztah a nedokážu jí moc lhát, a když už se o to snažím, tak to hned pozná.
Zavrtěla hlavou a zakoukala se někam do škvír naší dřevěné podlahy. Znovu jsem vzlykla.
"No, ten úkol jsi si rozhodně měla udělat, ale na druhou stranu nechápu, proč vás ta ježibaba týrá takovýmhle neslyšeným způsobem. Ukaž mi tu ruku."
Vytáhla jsem napuchlou ruku, po které se od předloktí až po zápěstí tahly červené fleky.
"Víš jistě, že to není vyrážka?" zeptala se zoufale.
"Ano."
"Bolí tě tohle?" zmačkla jednu ze skvrn a já zavřeštěla bolestí, podlomila se mi kolena a zůstala jsem choulená do klubíčka na zemi. Máma si ke mně v rychlosti klekla a utěšovala mě a  hladila po vlasech. Potom mě zvedla a položila do postele.
"Já za tou krávou zítra zajdu." šeptala si a bylo vidět, že je opravdu naštvaná, protože téměř nikdy nemluvila zprostě. "Zátra nepůjdeš do školy, zajdeme s tím k lékaři, ano?"
"Dobře." špitla jsem naposledy a potom mě už úplně pohltila temnota...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama